Můj příběh

Možná se ptáte, jak jsem se vlastně dostala ke kartám, intuici a všemu, co se ukrývá „mezi nebem a zemí“.

Upřímně? Myslím, že jsem si tuto cestu nevybrala. Spíš si ona vybrala mě.

Už jako malá holčička jsem vnímala věci, které ostatní děti nevnímaly. Mluvila jsem s bytostmi, které nikdo jiný neviděl, a často jsem dokázala vnímat myšlenky lidí kolem sebe. Nechápala jsem například, proč někdo říká něco úplně jiného, než co si doopravdy myslí.

Bytosti, o kterých dnes vím, že byli mými anděly strážnými, jsem si pojmenovala běžnými lidskými jmény. Potřebovala jsem je nějak zařadit do svého dětského světa, abych se s nimi mohla normálně bavit. A oni proti tomu, zdá se, nic nenamítali. Asi věděli, že s malým dítětem stejně nic nenadělají. 🙂

Pamatuji si také útržky svých minulých životů. Z nějakého důvodu jsem však tyto vzpomínky postupně velmi silně potlačila. Tehdy jsem jim nerozuměla a možná jsem prostě potřebovala žít svůj současný život.

A pak přišel okamžik, který měl můj další život ovlivnit mnohem víc, než jsem tehdy mohla tušit.

Léto, které všechno změnilo

Bylo mi asi devět let, když moje maminka přijala pozvání své nejlepší kamarádky Laďky a vyrazila se mnou a mojí mladší sestřičkou do Bulharska.

Maminka byla velká cestovatelka, takže neváhala. Cílem bylo město Burgas a návštěva přátel, kteří nás ubytovali u své příbuzné.

Dodnes si pamatuji ten dům.

Byl celý ze dřeva, voněl dřevem, praskal a působil úplně jinak než kamenné domy, které jsem znala. Byla jsem jím fascinovaná. Měla jsem pocit, že jsem vstoupila do nějakého jiného světa.

Majitelka domu se jmenovala Paraska, ale všichni jí říkali Paša.

Byla to krásná, upravená a velmi sympatická žena. Žila většinou sama, protože její syn byl námořník a domů se vracel jen občas. Samotou ale Paša rozhodně netrpěla.

Byla švadlenou a svůj dům měla zároveň jako malý salón.

A ten byl téměř pořád plný žen.

Sedávaly tam dámy různého věku i postavy, povídaly si, pily silnou kávu z obrovské džezvy, jedly sladký lokum a zavařeninu z růžových plátků, kouřily, prohlížely módní časopisy a vybíraly látky a modely.

Paša pobíhala mezi nimi, měřila obvody pasu a prsou, zapisovala si míry a připravovala kávu.

A někdy také vykládala z kávové sedliny.

Stačilo dopít kávu, otočit šálek dnem vzhůru a počkat, co se objeví na jeho dně.

Pro mě to bylo fascinující.

Ale to nejlepší mělo teprve přijít.

Dafinka

Největší událostí bylo, když do salónu přišla Pašina nejlepší kamarádka  Dafné.

Francouzka, která se do Bulharska vdala a už tam zůstala.

Byla obrovská. Měřila snad metr devadesát, měla dlouhé černé vlnité vlasy, úplně černé oči a téměř vždy tmavě rudě nalakované nehty. Oblékala se do krásných šatů, často z pravého hedvábí.

Působila velmi impozantně.

Přesto jí všichni říkali jednoduše – Dafinko.

A když se na vás Dafinka podívala, měli jste pocit, že vidí až dovnitř.

Byla přísná, ale zároveň nesmírně příjemná. Dokázala vám říct i něco, co jste možná slyšet nechtěli, a přitom se usmívala tak, že jste se na ni nedokázali zlobit.

Když přišla Dafinka, v salónu najednou utichly všechny hovory.

Všichni věděli proč.

Dafinka byla věštkyně.

Vykládala karty, četla z kávy a někdy se člověku jen podívala do očí a řekla mu něco o jeho životě.

Když někomu věštila, musely zůstat v místnosti samy. Dokonce ani manžel klientky nesměl být přítomen. Dafinka tvrdila, že by se jí jinak „pomíchaly osudy“.

Jenže mě nechávala sedět vedle sebe.

Mohla jsem poslouchat.

Mohla jsem se dívat.

A mohla jsem pozorovat, jak pracuje.

Když se jí někdo divil, proč tam právě mě nechává, jen klidně řekla:

„Já vím, co dělám. Já znám její osud.“

Byla jsem dítě. Netušila jsem, co tím myslí.

Ale něco ve mně už tehdy vědělo, že je to důležité.

Místo koupání jsem poslouchala osudy

Do Bulharska jsem jezdila každé prázdniny až do svých sedmnácti let.

A zatímco ostatní děti chodily k moři, plavaly a opalovaly se, já často seděla v Pašině salónu a poslouchala příběhy lidí.

Poslouchala jsem, co Dafinka ženám říká.

Pozorovala jsem, jak pokládá karty.

Jak se na člověka dívá.

Jak spojuje jednotlivé symboly a události do příběhu.

Všímala jsem si, jak dokáže odhadnout, jaký člověk před ní sedí.

Někdy se na klientku dokonce jen podívala a odmítla jí věštit.

Ani za nic…

Když jsem se ptala proč, odpověděla třeba:

„Svůj osud nemá znát.“

Nebo:

„Je to zlý člověk.“

Dnes už chápu, že to, co jsem tehdy jen pozorovala, bylo vlastně moje první učení.

Dafinka mi časem prozradila, že její karty se jmenují Lenormand a pocházejí z Francie.

A já se postupně začala učit „číst“.

Nejen karty.

Především lidi.

Karty mě neopustily

Když jsem později do Bulharska přestala jezdit, myslela jsem si, že jedna krásná etapa mého života skončila.

Ale karty se mě držely dál.

Na střední škole mi kamarádky někde sehnaly vykládací karty. V tehdejší době to byl téměř malý zázrak.

Začala jsem vykládat nejprve sama sobě a kamarádkám. Později kolegyním v práci, známým a dalším lidem, kteří mě o výklad požádali.

Po revoluci přišel velký zájem o ezoteriku a já jsem začala své schopnosti dál rozvíjet.

Postupně jsem poznávala různé druhy karet a způsoby výkladu. Pracovala jsem s mariášovými kartami, kanastovými kartami, rakouskými taroky a později také s Tarotem.

A čím déle jsem se kartám věnovala, tím víc jsem si uvědomovala jednu věc:

Karty pro mě nejsou cílem.

Jsou spíš klíčem. Spouštěčem intuice. Pomůckou, která otevře dveře.

Časem jsem je potřebovala stále méně a méně.

A dnes dokážu někdy člověka vnímat a číst jeho situaci i bez nich.

Kdy se z koníčku stalo poslání

Dlouho jsem měla běžnou práci a výklady jsem dělala po večerech.

Jenže zájem lidí postupně rostl.

Začala jsem chodit z práce a po večerech se věnovat lidem, kteří potřebovali poradit, nasměrovat nebo se jen podívat na svou situaci z jiné perspektivy.

Začalo mě to ale vyčerpávat.

Až jednoho večera přišel moment, kdy mi tělo jasně řeklo, že takhle dál nemohu pokračovat.

Z vyčerpání jsem utrpěla úraz.

A tehdy mi došlo, že nastal čas udělat zásadní rozhodnutí.

Vydat se na profesionální cestu. Dnes už je to víc než 20 let…

Cesta, která stále pokračuje

Karty jsou dnes jen částí toho, čemu se věnuji.

Józe se věnuji od roku 1983 a absolvovala jsem dvouletou jógovou školu v Praze. Za ta léta jsem prošla množstvím kurzů, přednášek, workshopů a konstelací.

Věnuji se také numerologii, energiím jmen (nomenologii), duchovní praxi a metodě SRT, ze které mám oficiální zkoušky.

Každá z těchto cest mi něco dala.

Ale především mě naučila jedno:

Člověk není jen to, co je vidět na povrchu.

Někdy potřebujeme pochopit souvislosti. Jindy se podívat na situaci z úplně jiného úhlu. A někdy jen potřebujeme někoho, kdo nám pomůže najít odpověď, kterou už dávno někde uvnitř máme.

A právě v tom dnes vidím smysl své práce.

Neříkat lidem, co „musí“ udělat.

Nerozhodovat za ně.

Ale pomoci jim podívat se na jejich život, vztahy, rozhodnutí a otázky jinýma očima.

Protože karty podle mě nejsou o slepé víře v budoucnost.

Jsou o příběhu.

O souvislostech.

O intuici.

A především o člověku, který sedí naproti mně.

A možná právě proto mě tato cesta stále baví.

Protože ani po tolika letech nemám pocit, že jsem na jejím konci.

Naopak.

Pořád objevuji něco nového.

A mám tušení, že ještě zdaleka není všechno objeveno.

Táňa 🙂