Biografie aneb můj příběh…

-napsat něco o sobě

Můj příběh…

3Už když jsem byla malá, věděla jsem, že jsem jiná než ostatní děti. Mluvila jsem s bytostmi, které nikdo jiný neviděl a často jsem vnímala myšlenky ostatních lidí, jen jsem se divila, proč někdy říkají něco jiného než si myslí. Bytosti, o kterých dnes vím, že jsou mí andělé strážní, jsem pojmenovala běžnými lidskými jmény, abych se s nimi mohla bavit. Oni nic nenamítali, asi věděli, že s malým dítětem nic nenadělají….Vím, že jsem si i pamatovala své minulé životy, ale z nějakého důvodu jsem ty vzpomínky silně potlačovala a chtěla na ně zapomenout.

Ale co asi nejvíc ovlivnilo můj život a zaujalo tak, že jsem se začala zabývat kartami bylo to, že když mi bylo zhruba 9 let, přemluvila mojí maminku její nejlepší kamarádka Laďka, ať s ní jede do Bulharska k přátelům, na dovolenou. Moje maminka cestovatelka neváhala, sebrala mě i mojí mladší sestřičku a odjely jsme do města Burgas. Přátelé Laďky nás srdečně přivítali a ubytovali nedaleko u své příbuzné. Byla jsem okouzlená už z toho, že dům byl celý dřevěný, takový, jak vidíte v USA a celý krásně voněl a praskal, cítila jsem se tam úplně úžasně, jinak než v kamenných domech…

Majitelka byla milá a sympatická paní ve středních letech, vždy velice krásně upravená. Jmenovala se Paraska, ale nikdo jí neřekl jinak než Paša. Paša žila většinou v domě sama, občas se vracel domů její syn námořník. Ale samotou určitě netrpěla, protože byla povoláním švadlena a šila i doma. Největší místnost v domě, které říkala salón, byla většinou plná návštěv, seděly tam dámy všeho věku a rozměrů, štěbetaly, pily kávu, jedly zavařeninu z růžových plátků a lokum, kouřily a prohlížely si módní časopisy a konzultovaly modely mezi sebou, i s Pašou, co chtějí ušít, jakou látku, atd. Paša pobíhala a doplňovala kávu, kterou vařila v obrovské džezvě, měřila metrem obvody pasu, prsou, počítala….a mezitím, když jí někdy zákaznice nebo kamarádky požádaly, hádala jim z kávové sedliny, která zbyla na dně šálku, který se musel po vypití obrátit vzhůru nohama.

Řeč jsem se naučila jako dítě velice brzy a našla jsem si v ulici i kamarádky, se kterými se přátelím dodnes…

Největší událostí v domě bylo, když přišla Paši nejlepší kamarádka, Francouzka Dafné. Dafné byla obrovská žena s černými vlnitými vlasy, úplně černýma očima a vždycky tmavorudě nalakovanými nehty, většinou v šatech z pravého hedvábí. Přesto, že měřila nejméně 190 cm a budila úctyhodný dojem už svou vizáží, všichni jí říkali Dafinko. Dafinka se do Bulharska vdala a už tam zůstala. Když se na vás podívala, bylo to jako rentgen. I přesto byla velice příjemná, usměvavá, byla přísná. Dokázala říct i nepříjemné věci s úsměvem, takže to nikdo nebral ani zle. Když přišla Dafinka, řeči v salónu ustaly a bylo uctivé ticho. Dafinka byla totiž věštkyně. Vykládala karty, věštila z kávy a někdy se na člověka jen podívala a věděla jeho osud… Když někomu věštila, musela být s klientkou v salónu sama a ostatní ženy se stáhly vedle do prostorné kuchyně, kde dál řešily své „problémy“. Dafinka vytáhla svoje karty, které byly věkem ošoupané a skoro průhledné, jako pergamen. Časem mi řekla, že se  karty jmenují Lenormand a jsou původem opravdu z Francie… Bylo zvláštní, že přestože při věštění nenechávala nikoho dalšího, ani manžela dotyčné dámy, protože by se jí údajně „pomíchaly osudy“ těch osob, mě nechávala sedět s nimi a poslouchat, co říká a dívat se,  jak karty čte. Když se tomu všichni divili, jen řekla, že ví, co dělá, že zná můj osud…

A tak jsem často místo plavání v moři a opalování se, seděla v salónu a poslouchala osudy. Někdy se Dafinka na klientky zlobila, když neposlouchaly její rady a dělaly pořád stejné chyby.  Setkala jsem se i s tím, že se na ženu jen  podívala a řekla, že jí věštit nebude, ani zadarmo. Když jsem se pak ptala, proč, stroze třeba řekla, že svůj osud nemá znát, nebo že je to zlý člověk…
Do Bulharska jsem jezdila do svých 17 let každé prázdniny a tak jsem se poměrně dobře naučila vidět z karet, co Dafinka komu řekne,  co je to za člověka…

Pak jsem už do Bulharska přestala jezdit, ale vášeň pro karty mě neopustila. Na střední škole mi kamarádky někde sehnaly vykládací karty, což byl v totalitě docela zázrak a já začala vykládat. Ale nejdřív jen pro sebe a kamarádky, pak i pro kolegyně v práci, známé. Po revoluci, kdy nastal obrovský ezoterický boom, jsem začala tyto svoje schopnosti rozvíjet, zkoušela jsem vykládat i z jiných karet a nakonec jsem začala vykládat z karet mariášových a potom kanastových a rakouských taroků, ze kterých vykládám dodnes. Používám i Tarot, cikánské karty, Symbolon. Karty ale čím dál tím víc používám jen jako „spouštěč“, kdy už je vůbec nepotřebuji a dokážu číst osud člověka sama…

Můj koníček začal časem přerůstat do takových rozměrů, že jsem nestačila chodit ve dne do práce a po večerech se věnovat těm, kdo chtěli vyložit karty, protože mne to začalo velice vyčerpávat. Až když jsem jednou večer z vyčerpání utrpěla úraz, pochopila jsem, že takhle to dál nejde…Udělala jsem tedy zásadní rozhodnutí a vydala se na profesionální dráhu…Kromě jógy, kterou se zabývám také 31 let a absolvovala jsem i dvouletou jógovou školu v Praze, se zabývám numerologií, nomenologií(energií jmen), duchovními terapiemi, metodou SRT, ze které mám oficiální zkoušky a která dokáže odstranit a odblokovat spoustu problémů v životě, dále anděly, magií, drahými kameny, bylinami  a jejich energiemi, šamanismem, rodinnými konstelacemi, atd…Myslím, že stále není konec a budu se učit něco nového nebo dalšího…

Táňa 🙂